Podzimní život je krásný

Prý vůbec nepíšu, říkají mi mnozí a mají pravdu. Po rušném létě a intenzívním cestování jsem šťastná, že jsem zase doma, tady na našem nádherném ostrově. A protože je pořád krásně, jsem co nejvíce venku. Účastním se různých pikniků a grilování, chodím se každý den koupat se zimními plavci, i když letos to není žádná frajeřina ani hrdinství, protože moře je prostě opravdu teplé. Má pořád ještě téměř 22 stupňů. A tak nějak dobíjím baterky a čerpám energii a nasávám tu vůni podzimu a doufám, že inspirace k psaní zase časem přijde.

Zimní plavci v neděli zahájili svou sezónu. U větrného mlýna se sešla spousta lidí, kteří přinesli množství jídla a pití. Já jsem se přišla vykoupat s kamarádkou, zatímco moje děti si házely na trávníku s létajícím talířem, a pozorovala jsem dění okolo. Starý pan Spiros, který se dříve chodil koupat, pak už ale poslední tři čtyři roky spíše chodil jen tak okukovat ženy v plavkách, měl tentokrát překvapivě omotaný ručník okolo pasu a vedle něj stála mladá žena v bikinách.

Pan Spiros je vůbec případ. Sedmdesátník s tlustým břichem a naušničkou v uchu mi nejednou způsobil perné chvilky po koupání; Vylezla jsem z moře a snažila se převléct z mokrých plavek, ale pan Spiros u mě stál a vyprávěl mi svá životní moudra tak dlouho, až jsem se prostě byla nucena převléci před ním, protože jsem nechtěla riskovat záněty močových cest, prochladnutí ledvin a mor a choleru k tomu. Později jsem pochopila že to byl zřejmě jeho záměr. Moje koupací kamarádka Kathy mi vyprávěla, že ji jednou oslovil na ulici s tím, že je můj kamarád a několikrát nás prý viděl spolu, a tak se s ní chtěl seznámit. Že prý dělá tzv. body painting, to znamená, že je umělec a maluje na holá těla a ji by prý namaloval zcela zdarma, stačí, když přijde do jeho ateliéru. Ještě dnes, když si na tuhle příhodu vzpomeneme, se obě smějeme.

Ale zpět k ženě v bikinách; Je pravda, že jsem ji obhlížela asi víc, než by se slušelo a patřilo, protože pan Spiros ji neustále chytal za ruku a slečna se tomu vůbec nebránila, ba naopak pana Spirose několikrát políbila na krk a přivinula se k němu. Nebylo pochyb: pan Spiros si našel děvče! Po chvilce, když jsem se chystala vzít si z nabízeného jídla kousek špenátového koláče, vzal pan Spiros děvče za ruku a říkal mi: „Tohle je Nataša. Je z Ruska a máme se rádi…“ Byla jsem tak zaskočená, že se mi podařilo vykoktat jen něco ve smyslu: „Zdrástvuj Natáša,“ a pak jsem chvíli přemýšlela, jak se řekne těší mě, ale nemohla jsem si vzpomenout (spíš jsem to ale asi ani nikdy nevěděla) a bylo mi trapné použít v tu chvíli svůj nový smartfoun, kde bych si to krásně našla v google překladači. Tak jsem se jen tak lehce uklonila a šla si dolít nabízené tsipuro do plastového kelímku. Ale ve skutečnosti jsem měla radost, že je pan Spiros evidentně, alespoň na nějakou dobu, šťastný (a taky že se budu moct v klidu převlékat).

A tak jsem si říkala, že každý si to svoje štěstí hledá někde jinde. Když jsem nedávno odjížděla z Prahy, vzala jsem to přes Švýcarsko, kde jsem navštívila své dávné přátele. Se svými hippie kamarády Petrem a Hanslem jsem jezdila po Curychu na kole a pila s nimi levné víno z plastových kelímků na břehu Curyšského jezera a přišlo mi, že je mi zase šestnáct, že těch dvacet pět let vůbec neuběhlo, že se čas vrátil tam, kde tenkrát byl. Pak jsem se přesunula za Isabellou na jih do slunného Lugana. Tam teď moje kamarádka žije se svým mužem a dvěma malými blonďatými dětmi, má skvělou práci a bydlí v nádherném domě s výhledem na jezero a zalesněné kopce. Měla jsem chuť se vykoupat v Luganském jezeře, kde měla mít voda podle internetu 21 stupňů, ale v tomhle městě se dá dojít k jezeru pouze přes placená koupaliště, která jsou v zimě zavřená. Jinak je všude okolo zeď nebo domy a žádná veřejná pláž tam není. Isabella zřejmě viděla mé zklamání a tak mě pozvala do krásného hotelu, kde jsme strávily den lenošením ve vířivkách a bazénech, v sauně a hammamu, na masáži a na výtečném obědě se sklenkou šampaňského. Tenhle program se jmenoval Vita Bella – krásný život. Já jsem si ale snila o koupání v přírodě.

Pak jsme společně i s její rodinou letěli na Korfu. Adonis nám připravil večeři a pak jsme ještě dlouho do noci seděli u vína a povídali si. Protože bylo nádherně, domluvily jsme se s Isabellou, že budeme ráno před snídaní chodit plavat k větrnému mlýnu. A tak jsme se vždycky potichu vytratily a procházely se probouzející se Kerkyrou, za křiku racků se vykoupaly, a na zpáteční cestě si za euro koupily kapučíno do kelímku. A já jsem Isabelle vysvětlovala že tohle je moje řecká verze programu Vita Bella. A ona kývala, protože se jí to moc líbilo, ale obě jsme věděly, že jsme každá šťastná v tom svém …