Letos jsem maličko pozměnila taktiku v balení kufrů. Zakoupila jsem u letecké společnosti povolení jen na jedno velké zavazadlo, a tak dostal každý jedno příruční, ať si tam naskládá své věci. Co se nevejde, zůstane doma. Do velkého kufru jsem dala jen zimní věci pro případ tuhých mrazů a toaletní potřeby.
Děti se se svým omezeným úložním prostorem smířily celkem rychle, Adonis musel vyřadit dvanáct párů ponožek (vzal si s sebou dvacet šest párů na čtrnáct dní), svatební botky (…), troje kalhoty a čtyři svetry. Do kufříku pak ještě natlačil ovesné vločky, bez kterých se poslední dva roky neobjede jeho snídaně.
Až na to, že se v přístavu zamotaly dvěma lodím kotvy, a tak jsme měli hodinu zpoždění, se nedělo v den našeho odjezdu nic dramatického. Sluníčko svítilo i při naší dlouhé cestě mrňavým autíčkem, ve kterém jsme vypadali jako uprchlíci, a já jsem si s pocitem nervozity přehrávala v hlavě naše další cesty, které nás měly zavést do Prahy.
Hned na druhý den se ale objevila zpráva, že u Korfu začal hořet trajekt. Situace byla o to dramatičtější, že na lodi byli také naši přátelé, kteří se taktéž chystali navštívit Prahu. To jsme v tu chvíli ale ještě nevěděli. Naštěstí, na rozdíl od některých jiných, přežili a vrátili se ve zdraví zpět na Korfu.
Před odletem ze Soluně do Berlína sebrali Adonisovi na letišti pěnu na holení, takže můj muž se na mě podíval vyčítavým pohledem (já jako organizátorka celého výletu musím vědět a mít pod kontrolou všechno) a pěnil i bez pěny ještě drahnou chvíli.
Berlín, i cesta do Prahy vlakem, i návštěva Prahy, to všecko byly veskrze pozitivní zážitky. Jen škoda, že po prvním večeru plném čerstvě napadaného křupavého sněhu, nastala celkem ošklivá obleva, kvůli které si vždycky uvědomím, proč už ve Střední Evropě nechci žít. Taky jsme usoudili, že je čím dál těžší se v Praze dobře najíst, ale možná jsme jen měli smůlu nebo chodili do nesprávných podniků. (Ještě že existuje Malostranská Beseda nebo přátelé v Roudnici nad Labem :)…)
Při cestě zpět jsem to vzali přes Stuttgart a při tom navštívili moji drahou a také už jedinou sestru, která bydlí na faře v malé vesničce ve Švábských Alpách. Nádherný dřevěný dům vedle 1500 let starého kostela a malého hřbitova dotváří vesnickou idylku. Škoda, že i tady už byly jen zbytky sněhu. Zato tu mají rodinný pivovar a skvělé pivo a to se počítá.
Že mám s sebou na cestách místo dvou dětí vlastně tři, jsem si uvědomila, když jsme šli s Adonisem na návštěvu k sousedce a přitom omylem vypustili sestřina psa, který se odmítl vrátit. Měla jsem strach, aby ho nepřejelo auto, tak jsem se ho snažila odchytit a dostat domů. Jenže pes vrčel na Adonise, který se ho celý den předtím snažil naučit vojenské poslušnosti, což se mu evidentně moc nelíbilo.
Když marné snahy o odchytávání psa trvaly už přes deset minut, řekl mi Adonis, že ho to nebaví a jde domů do tepla. To mě samozřejmě dost naštvalo, tak jsem zkusila psa ještě nalákat na kus salámu, jenže pes mezitím úplně zmizel. Podala jsem kolečko salámu Adonisovi a prosila ho, ať číhá venku, že jdu telefonovat sestře. Když jsem se podívala z okna, jestli pes nedorazil, spatřila jsem jen Adonise, kterak spokojeně sedí na zápraží a ujídá salám, na kterého měl přilákat psa… Později mi vysvětloval, že měl prostě hlad.
Zabít je málo, pomyslela jsem si a začala si v duchu přehrávat důvody, kvůli kterým si Adonise vážím a mám ho ráda. V tu chvíli mě ale při sebelepší vůli nic nenapadalo….
Výhody života na vesnici jsem si uvědomila hned, když zazvonil telefon a v něm se ozvala jakási Sabine, která našla farského psa a tak ho zavřela doma, abychom si pro něj mohli přijít. Naše návštěva se tedy obešla bez tragédií (kromě toho, že si Adonis na faře zapomněl vločky a podíval se na mě s vyčítavými otazníky v očích: „Tys mi nevzala vločky?…“) a my jsme po pár dnech odletěli ze Stuttgartu zpět do Soluně, nasáli ten svěží řecký vzduch provoněný sluncem, který nás provázel celou cestu až zase zpět na Korfu.
Doma bylo deset stupňů, z dítěte jménem Adonis se zase stal muž, který nařezal dříví, zatopil a uvařil večeři a já jsem si vzpomněla, proč ho mám ráda. Cestovat ale budu už možná raději sama….
Muže, který v průběhu noci vyskakuje ven z okna, aby mohl přitopit, je bezesporu potřeba milovat bez výhrad! 😉
Mimochodem, jak “ neobejde se k snídani bez ovesných vloček?“. to mi tek tedy nepřipadalo! 😀
😀 ano, mas pravdu. v roudnici nad labem vstaval kazdou hodinu a vyskakoval z okna na snih, aby prinesl drevo a zatopil a nebyla mi zima. jak jsem mohla zapomenout! a vlocky proste ji porad k snidani uz dva roky. u vas si vyjimecne dal zelnacku a chlebicky, asi aby te na novy rok nerozrusil :DD
hm… slusnost mi sice kaze s Tebou suhlasit ale ako si mohla zabudnut tie vlocky? a mysliet si ze ked mu das hladnemu do ruky salamu, ze ju da psovi? manzel spravil chybu ze si to nedal uz pred rokmi do predmanzelskej zmluvy pripadne rovno slubov…
inac ten kostolik je fakt zo 6. storocia?
stefane, rozesmals me. ano, ta puvodni stavba opravdu tak stara, samozrejme jak to vidis ted uz je to novejsi.
Živě vás všechny vidím v akci, hlavně tedy tebe a tvého muže a řežeme se tu smíchy celá rodina…Hezky barvitě jsi to popsala a jen dodám, že na podobnou myšlenku jsem už přišla taky a cestuji raději taky sama…nebo s děmi….na Valašsku totiž platí přísloví:“Nekeří chlapi sú všeci stejní!“ Hezký den na Korfu….Jdu si utřít slzy od smíchu….fakt ji mě pobavila i s těma vločkama…to mám doma bohužel to samé….:-)
to je zvlasni, opravdu, uz nekolik lidi mi reklo, ze je to u nich jak pres kopirak. ze by adonisuv tata podnikal pred lety vypravy do stredni evropy??? na valassko zvlast? 😀
Tak Pavli opět skvělé počteníčko.Zavřel jsem oči a dovedl jsem si to představit v živých barvách. Buď ráda, že máš takového člověka po svém boku.Hned je ten život pestřejší a žádná nuda.A o tom ten život snad je.Val Mez zdraví všechny na Korfu.
jojo, vzdyt si delam legraci. jasne, ze jsem rada, ze ho mam!!
Tak hlavně dobře, že ty přátelé byli mezi těma šťastlivcema co přežili. Jináč jsem se dobře zasmál :D. Adonisovi trochu rozumim – též, když jsem hladnej, tak jsem někdy nerudnej :-). Mno a to balení – nó – na letní dovču fusekle nepotřebuju, protože i když jsem Čech, tak si je do sandálů neberu, ale též bych se do příručního zavazadla nesbalil. Protože co kdybych něco potřeboval…
A ty vločky – to byla nějaká speciální řecká značka, která nebyla u nás k dostání?
quaker. on se bal, ze to bud v cesku nesezene, nebo ze az prijedeme, nebudemit cas behat do supermarketu…
To je dobré! Já si zase pro změnu svoje müsli vozím do Řecka, kde mi nabídka nevyhovovala, to by nejspíš Adonis nechápavě kroutil hlavou :-).
ano, kazdy ma proste to svoje. cesi si sem treba vozi sveho „turka“ 🙂
Mamánci to měli v životě vždy těžší než my, co jsme se sukně pustili v šestnácti a manželky nepokračovali v naší devastaci opičovávaním.
Vozit jídlo do ciziny znamená vyhazovat peníze oknem za jízdenku.
fakt dela z mych popisu adonis dojem mamanka a ja opici manzelky? uf, tak to budu muset asi ty historky psat trosku jinak. myslim, ze mamanek neni vubec, ale kdyz odjede z ostrova, ztraci tak trochu… jak bych to rekla? zodpovednost? soudnost? nevim, proste se strasne transformuje. mozna je to tim, ze v cechach je na me zavisly kvuli tomu, ze neumi moc dobre cesky a ze to je moje teritorium? tak tu svoji roli prebira uz v minute, kdy opoustime ostrov?
jinak souhlas, vozit jidlo do ciziny je blbost, ale my jsme jeli trasa solun na dva dny, berlin na jeden a pak praha, takze to by ty vlocky musel vsude kupovat, coz je asi blbost:)
Já jsem napsal obecně mamánci. Ne, jestli je druhu „a“ nebo „b“.
druh „a“ – držel se maminy sukně min do 35 let věku
druh „b“ – ihned po svatbě ho manželka pevně přiklopila pod svá křídla a tak vše co dělá, dělá s jejím laskavým svolením /mezi námi mu to docela vyhovuje/.
Manželkám /opět dva druhy/ to vyhovuje a naplňuje to jejich smysl života. Druhá sorta manželek, co takové chlapy přímo nesnáší. Ideální je, když se sejdou. Napoprvé se to třeba nezadaří. Já jsem ženat potřetí.
Jo, ještě k těm vločkám. Mlsoun jeden. Co by se stalo, kdyby si dal jednou k snídani třeba kaviár, toustík s máslem a voňavé kafíčko:
:))))))))))) proste zmlsanej mamanek!!!! a ty jsi ale zenat potreti s tou stejnou zenou, nebo ne?
Mezi byly dva roky s mladší doktorkou medicíny, ale patřila do skupiny křídlatých /co přiklopí křídly a nedají dýchat/, tak šla! Pak jsem se 13 let z toho rozdýchával a vrátil se zpět do navyklých kolejí, stejně už na nějaké velké poletování nezbývalo sil a tak šťastně žiji a radím s potutelným úsměvem.
Tvoje shrnutí Vaší cesty a pobytu je perfektní. Já se pobavila hned u té pěny, ale celé mě to potěšilo. Akorát ty oblevy mi až zas tak nevadí, vím, že brzy bude podzim :-), a ten v Česku miluju.
ja na ty ceske zimy nejsem nejak stavena. fakt me to vzdycky strasne rozhodi… uz od malicka. mozna proto jsem skoncila v recku…
„. . . podíval se na mě s vyčítavými otazníky v očích. . .“ – dokonalá formulace! Připomnělo mi to dobu kdy, kdy jsem na dovolené balila sebe, holčičku (protože byla malá ), svého drahouška ( protože to vyplynulo tak nějak samo sebou ) a v případě, že se jelo na Slapy, i psa, který naštěstí nic nekomentoval. Ale jinak: „My s sebou nemáme frisbee?“ “ Ty jsi vážně nevzala náhradní baterie?“ “ Jak jsi mohla zapomenout karty na prší???“ atd.
Dneska balím jen sobě, protože se současným drahouškem spolu nebydlíme a scházíme se až v den odletu ( pochopitelně na Korfu ). Pak maximálně slyším: „Já blbec sem si nevzal. . . . .“ a jsem v pohodě, protože v tom nejdu :-))
hezke.:)) ja uz budu cestovat asi jen s ofelii, ta je na cestach zase lepsi nez doma…
Dámská jízda? Můžu jen doporučit! S „holčičkou“, když jí bylo 17, jsme byly v Paříži na poznávačce a pak ještě týden v Tunisu a nemělo to chybu. A dodnes mi věnuje pár dní dovolené, abysme spolu pobyly aspoň na Slapech.
Přeju hezký mimosezóní čas!
Já už nevydržela čekat na tvou další knihu. Absťák se projevil a byl uspokojen.
Slibuju, že knihu si pak stejně koupím. U nás bude balení v létě hodně zajímavé.
Manžel v rámci záchvatu šetřivosti při nákupu letenek trval jen na jednom zavazadle o 23 kg. Nějak si ale neuvědomil, že do našeho starého kufru se 23 kg nevejde, takže bude třeba koupit větší kufr / 148,-Eur/ . Nechci mu kazit radost z ušetřených 20 Eur a tak mu nový větší kufr bude surově podstrčen. Balí on, já chystám. Snad to tvé Korfu někdy uvidím na vlastní oči.
a jak jsi uspokojila abstak bez knihy?? jinak korfu stale ceka:)
Stačí číst ty tvoje zážitky, ale vytištěné. Neboj čtu to pak už jen manželovi a dál nezákonně nešířím. Video moc krásné, titul zimního plavce bych obávám se nikdy nevybojovala.
Ja souhlasim s poznamkou, ze je v Praze cim dal tezsi se najist – jidlo je bud velmi drahe a nebo nestoji za nic. Ja vim, ve skutecnosti, vis-li kam, to tak zrejme neni, ale pro nas mimoprazske to proste jednoduche neni. Stejne je to s kavarnami a cukrarnami – i kdyz ta „raw“ na Vaclavaku je super.