Šaman od Akropole

Athény mě znovu překvapily svojí vstřícností. Už po cestě z letiště se se mnou daly do řeči dvě paní, které jely do centra. Na pěší zóně pod Akropolí byly davy lidí. Krásné počasí v kombinaci se státním svátkem  vylákalo ven rodiny s dětmi.

Se dvěma kamarádkami jsme se šly projít do nedalekého parku, odkud je krásný výhled na Akropoli a na druhé straně až do přístavu Pireas. Bílé budovy zářily v odpoledním slunci a celé město vypadalo jako bílé moře. Dýchla na mě exotika těch prašných skal a budov, které z Korfu neznám.

Po cestě jsme v parku uviděly na větvích stromů různé předměty. Vypadalo to jak nějaká umělecká instalace v přírodě. Rozhlédla jsem se a kousek odtud spatřila nějakého bezdomovce v haldě odpadků. Nešířil se kolem něj ale žádný zápach, naopak jsem si všimla, že starý muž vypadá celkem čistě a hromady odpadků jsou pečlivě roztříděny.

Zastavila jsem se u toho muže a dala se s ním do řeči. Byl velmi přátelský a vstřícný. Vyprávěl mi, že na tomhle místě žije už sedm let, sbírá odpadky v celém parku, ty pak třídí a co se hodí, nosí do sběrny. Žije pod igelitovou plachtou a sem tam mu někdo přinese jídlo, jindy si jde pro nějaké jídlo do pravoslavného kostela a umývat se chodí do Armády spásy. Nechtěl mi říct, co dělal předtím a jak se na ulici ocitnul, ale řekl mi, že tady na tom krásném místě je blízko Bohu a že je šťastný a krásně prožívá každičký den.

Mě už skoro dva týdny trápí dráždivý kašel a v půlce rozhovoru jsem se rozkašlala. Potom jsme pokračovali v debatě a starý muž vyprávěl, že sice sem tam přijde policie, která se ho snaží vyhodit, ale on se přestěhuje jen o kus dál, když začne turistická sezona.  Napadlo mě, že takových lidí, kteří park hlídají a uklízejí, by si měly úřady vážit a a platit jim a ne je vyhánět.

Když jsem se loučila, chtěla jsem starému pánovi nechat pár eur. Ani za nic si je však nechtěl vzít, řekl, že peníze nepotřebuje a že mi moc děkuje. A potom se stalo něco zvláštního: místo, abych mu dala něco já, nabídnul mi  štamprlku nějakého likéru ve velmi nevábně vypadající lahvi. Dostala jsem sice strach, ale neměla srdce takové pozvání odmítnout. Starý pán šel ke kohoutku s vodou, umyl si své notně zašlé ruce s dlouhými špinavými nehty mýdlem a zároveň umyl také dvě skleničky. Jednu pro mě a jednu pro něj. Pak mi nalil likér, připili jsme si a on mi popřál hodně zdraví a Božího požehnání. Rozloučili jsme se a já jsem jen doufala, že druhý den skutečně odletím do Prahy a neskončím místo toho s nějakou otravou v athénské nemocnici.

Slunce vrhalo na Akropoli své poslední paprsky dne a já jsem kochala zvuky pouličních hudebníků. Athény jsem opouštěla v brzkých ranních hodinách a při poslechu vážné hudby, kterou pouštějí cestujícím v metru pro radost (jak úžasný nápad),  jsem pozorovala směs nejrůznějších lidí. Nikdo se nikam netlačil, nikdo nikam nespěchal a z lidí vyzařovala jakási těžko popsatelná pohoda.

Nakonec jsem neskončila ani na policajtech ani v nemocnici. Nejen, že mi z podivného likéru nic nebylo, ale dokonce mi z ničeho nic ustal ten suchý dráždivý kašel, kterého jsem se nemohla za nic na světě zbavit. A tak mě napadlo, že jsem v tom parku potkala kouzelného dědečka, který mě svým zázračným likérem uzdravil.