Češi v cizině – Lucie Maswabi – Botswana

„Bydleli jsme v domku, kde se vlezla malá kuchyňská linka a postel. Netekla tam teplá voda, nefungovala lednice, pitná voda nebyla často pitná. Denně bylo 40°C. Všechny naše principy se zbořily, vše šlo proti nám…“

Ahoj Lucko, už čtvrtým rokem bydlíš v Botswaně. Proč jste se rozhodli odstěhovat právě do této africké země?

Je to domov mého muže Bokanga. Manžel se chtěl po dlouhých čtrnácti letech žití v Česku vrátit domů. Kromě toho jsme oba právě skončili doktorát a hledali práci. Takže aby splatil dluh své zemi, která financovala jeho studia u nás, chtěl se vrátit zpět a taky se mu začalo stýskat.

Já jsem se z počátku nechtěla stěhovat. Nic jsem o Botswaně nevěděla a nemám ráda horko, ale přijala jsem osud a věděla, že buď se musíme rozejít nebo odejdeme spolu.

 

Jak jste se s Bokangou seznámili?

Manžel přijel v roce 2003 do Česka studovat medicínu. V té době Botswana ještě neměla svou lékařskou fakultu a tak ti nejlepší, nejnadanější studenti měli možnost jet studovat do zahraničí. Vláda je v tomto ohledu velmi štědrá. Botswana je dost bohatá díky diamantům, takže si může dovolit sponzorovat své nadějné studenty.

Bokang o Česku toho moc  nevěděl, i přesto, že už u nás žil šest let. Měli svoji komunitu, se kterou se stýkal, a tak neměl moc kontaktů s okolním světem.

My dva jsme se potkali až později, když jsme spolu oba dělali doktorát a začali být kolegové na Ústavu patologické fyziologie Univerzity Karlovy. Já jsem neuměla anglicky a on byl češtinou skoro nepolíbený.

Ze začátku byla naše domluva těžká, ale měla jsem  velké ambice naučit se anglicky, takže jsem se opravdu snažila a naučila se angličtinu používat jako svůj druhý jazyk. A manžel zase aby dostal trvalý pobyt, byl motivován naučit se česky.

Ve svatebním oblečení se musíme protančit ke svatebnímu stolu…

Jak se můžeš zamilovat do někoho, komu nerozumíš?

Dlouho jsme byli jen kolegové a potkávali se v práci. Když jsem psala disertační práci, přestěhovala jsem se k němu do laboratoře a imponovalo mi, jak je chytrý, kromě toho, že se mi líbil. A i když jsme ze zcela odlišných kultur, jsme si hodně podobní k přístupu k životu.

Co na to tvoje rodina?

Mamka se nejdřív vylekala, ale i když rodiče nemluví anglicky, přijali ho mezi nás, protože viděli, že jsme spolu šťastní, a to pro ně bylo nejdůležitější. A v mém okolí je více míšených párů, takže kamarádi to nijak neřešili.

Patlo. Zahalenou mě vedou mezi ostatní ženy.

Kde jste měli svatbu a jaká byla?

Svatbu jsme měli v Česku a záhy na to i v Botswaně. Nemít svatbu v Botswaně by nám manželova rodina a přátelé neodpustili. Vždyť na ni přišlo téměř čtyři sta lidí.

Svatební přípravy řídí ženatý strýc, popřípadě vdaná teta ženicha. Postupně se sejde celá rodina a domluví ženichovo věno. Tradičně to bývají krávy, které je možno prodat a použít pak finanční prostředky.

Ve svatebním týdnu se pak poráží dobytek a dělá se tradiční pivo z čiroku. To připravuji ty nejstarší ženy. V pátek nevěsta a ženich projdou tradičním obřadem zvaným patlo. Za úsvitu se sejde nejprve mužská část obou rodin na místo předem určené, začíná předávání věna a následně se udělují rady ženichovi do manželství. Poté se na stejném místě koná totéž pro nevěstu. Jako občerstvení se podává sladký chléb a černý čaj s mlékem. Účastnit se smějí pouze ti, kteří žijí v manželském svazku.

Obřad v luteránském kostele

Já jsem se musela obléci do tradiční modré sukně, bílé haleny a modrého přehozu a šátku – to vše jsem dostala darem. Potom jsem byla přivedena na místo, kde se patlo koná, ale musela jsem být zavřena v místnosti. Pak přese mně ženy hodily deku, tak abych byla úplně zahalena, a zavedly mě k ostatním a posadily na zem.

Obřad začal modlitbou v setswanštině a pak mi každá vdaná žena mohla dát rady do manželství. Nesměla jsem mluvit. Teprve poté jsem byla jako Žena přivedena k přivítání a občerstvení. Byl to velmi silný a emotivní zážitek.

V sobotu se pak koná církevní obřad. My ho měli v luteránském kostele, svatba v bílých šatech a  velkolepá  hostina. Hodně se zpívá a tančí a ženy vydávají zvláštní mlaskavé zvuky.

Nevěsta dostane darem několikery šaty, do kterých se pak převléká a prochází společně s družbami a že nichem od domu ke stanu, kde je recepce.

Petlo. Ženy v tradičním oblečení čekají na začátek obřadu.

Jaký je Bokang?

Velmi vzdělaný muž s otevřenou myslí, jeho srdce bije jak pro Česko, tak pro Botswanu. Když jsme bydleli v Česku, nijak zvlášť jsem nepociťovala kulturní rozdíl mezi námi. To se ovšem změnilo, když jsme se přistěhovali do Gabane, kde má rodinu a přátele. Neustále jsme naráželi na kulturní rozdíly, jak se zde tráví čas, jak tady věci fungují. Časem se to ustálilo.

Tančí všichni bez ohledu na věk…

Co považuješ za výhodu vztahu s mužem z tak vzdáleného kulturního prostředí?

Můžeme se učit navzájem. A taky se dostáváme do nových, milých situacích díky tomu, že jsme míšený pár. Jak tady v Botswaně, tak i (nejen) v Česku.

Jaký byl tvůj první dojem z Afriky?

Nejdřív jsem si zjišťovala informace, co mě čeká, ale realita se nedá vyčíst z internetu.

Lidé jsou tu přátelští, hlasití, z počátku mi vadilo, že k nám pořád někdo chodí bez ohlášení a člověk nemá soukromí. Pořád se k nám chodil někdo seznamovat a okukovat nás. Po vesnici nechodím sama, protože na mě lidé pokřikují, chtějí mě svézt, děti křičí: běloška!, což je někdy trochu otravné.

Výhodou je, že když každý člověk zná sousedy, může se na ně kdykoliv obrátit, když něco potřebuje. Je to stále ještě svět bez všudypřítomného internetu (kromě whatsappu a příběhů) a lidé se rádi scházejí ve velkém počtu.

Příprava obědu na ohni…

Mám tu pár kamarádek ze strany  manželových příbuzných nebo ze sousedstvíy, se kterými jsem v kontaktu. Všichni se zde domluví anglicky, je to jeden ze dvou úředních jazyků.

Zvláštní je, že si neumějí udělat hezký domov. Lidé mají často drahá auta, ale neútulné domovy.

Batswana jsou elegantní, chodí hezky oblékaní, ženy o sebe velmi dbají, nezapomínají ani na perfektní líčení nebo výrazné doplňky..

Přírodní rezervace Mokolodi

Co se ti v tvé nové zemi nejvíce líbí?

Ještě jsem nebyla všude, ale poušť Kalahari  a Okavango delta bych ráda procestovala. Neuvěřitelný prostor savany, cestu tam kříží sloni, překrásná exotická zvířata a milí lidé, byť často primitivní.

Být součástí něčeho jiného a nového. Poslouchat příběhy lidí, proč se zrovna oni přestěhovali do Botswany. Botswana je obrovská a krásná země, ráda tady cestuji. A ráda jezdím do bushe na farmu, kde není tekoucí voda, elektřina a internet. A taky miluji pozorování noční oblohy, kterou neruší žádné světelné znečištění.

Pociťuješ hodně  kulturní rozdíly?

Ne v tom negativním slova smyslu. Jako ženě bělošce se mi naopak dostává více výhod a pozornosti, ne vždy vítané. Nejsem zde anonymní.

Je tu zcela jiná výchova děti. My máme víc pravidel. Tady se děti nechávají, ať si dělají, co chtějí a nemají žádný řád.

Kohout z vlastního chovu a zvědavé děti…

Měla jsi někdy všeho plné zuby a chuť to zam zabalit?

Když jsme přijeli do Botswany, manžel zde začínal jako lékař. Navzdory prosbám nás paní na úřadě poslala do 1000 km vzdáleného Maunu. Tenkrát jsme měli dva velké kufry, půlroční a 1,5 roku staré děti. Měli jsme auto, které tu cestu sotva zvládlo. Pak jsem jej tam utopila v kaluži, později se utrhl jeden z řemenů, což vedlo ke zničení motoru a my to auto nemohli dát dohromady.

Normálně by nám vláda měla zajistit dům, to však trvalo příliš dlouho, jako vše tady. Nakonec jsme se ale domu dočkali, který jsme ale odmítli, protože jak jsem zmínila, nemají tady cit pro bydlení. Provizorně jsme tak bydleli u Bokangového strejdy z druhého kolena. Tady se prostě všichni znají.

Oběd na dobytčí farmě v buši…

Bydleli jsme v domku, kde se vlezla malá kuchyňská linka a postel. Netekla tam teplá voda, nefungovala lednice, pitná voda nebyla často pitná. Denně bylo 40°C. Všechny naše principy se zbořily, vše šlo proti nám, bylo to velmi náročné období, kdy jsme neviděli světlo na konci tunelu a stále zvažovali, zda jsme udělali správně a zda neodjet zpět do Evropy.

Kde bydlíte dnes?

Naštěstí po roce v Maunu manžel nastoupil na Botswanskou univerzitu v hlavním městě jako vědeckopedagogický pracovník. A my se konečně mohli přestěhovat do jeho rodné vesnice Gabane, která je právě nedaleko Gaborone . Tady měla manželova maminka rozestavěný dům, který nám nabídla k bydlení. Ona společně s dvěma Bokangovými bratry žijou už několik let v Londýně. Náš dům se zahradou a bazénem každý zná, má dvě patra, což je rarita.

Vaření tradičního piva z čiroku…

Kromě keramické dílny Gabane pottery bychom v naší vesnici nic zajímavého nenašli. Snad jen, máme tady několik „hospod“, které bych přirovnala k těm našim čtvrté cenové kategorie. Restaurace, bary a kavárny v celé zemi, tak jak je známe ze Středomoří, tady nemají žádnou tradici, a tak několik jich najdeme v moderních nákupních centrech. A pak několik na ojedinělých místech se silným příběhem v pozadí. Batswana se tak tradičně nejvíce chodí bavit na svatby, na které není potřeba pozvánku, seznam hostů neexistuje.

Zajímavé je, že se dříve zde stavební pozemky a pole dávaly zadarmo. Teď je už ta čekací listina příliš dlouhá a většinou jde o jen pozemky v bushi.

 

Výhled z Gabane na Mokolodi…

Jak těžké je vyrovnat se s podnebím?

Botswana je náhorní plošina 900m nad mořem. Listopad až duben je období dešťů, podobné jako české léto, teploty šplhají až na 40 stupňů a noci jsou velmi teplé. V zimě je období sucha, v dubnu až listopadu bývá kolem 20 stupňů a pořád slunečno, ale v noci padají teploty třeba k 5 stupňům. Lidé ale doma netopí, a tak po večerech se vesnicí line kouř ohně.

Klimatizaci nemáme klimatizaci, máme otevřeno a tak nám trošku proudí vzduch. Problémem je věčné slunko. První rok jsem ho úplně nesnášela a doufala, že uvidím na nebi mrak.

Výhled z Oodi na JAR

Jsou tam nějací další krajané?

Ne, jsem tady široko daleko sama. Je tu sice konzulát, ale Čechů je tu v celé zemi jen pár, možná tři až čtyři. A jsou to samí muži.

Po čem se ti  nejvíce stýská?

Po historických městech, lesích, tekoucí řece a dělat věci na 101% a taky po kultuře, která tu není vůbec.

Čím se živíte?

Manžel je vědeckopedagogický pracovník na Botswanské univerzitě. Dává si za cíl založit tady kvalitní vědeckou laboratoř. Momentálně jsem doma s třemi malými dětmi. Kromě toho se snažím si najít práci, ale těch příležitostí tady v Botswaně je hodně málo nebo jsem naopak překvalifikovaná.

Jakými doma mluvíte jazyky?

Všichni, včetně Bokanga, mluvíme převážně česky. Obě starší děti preferují češtinu, ale aoba už mluví anglicky a nejstarší Zoinka už i setswansky.

Jak slavíte Vánoce?

Po Česku. Ale vánoční stromek zde není k sehnání. V Botswaně jsou Vánoce o setkávání se v kostele, kam nechodím, jsem ateista. A nebo jako široká rodina jedeme na farmu, kde spolu strávíme den. Venku je v té době okolo 35°C, takže atmosféru Vánoc se těžko navozuje.

Jak vidíš tamní školství? A jaké je zdravotnictví?

Botswana se snaží o to, aby v každé zapadlé vesnici měly děti a dospělí přístup ke vzdělávání a ke zdravotní péči. Proto, když žádáte o práci učitele, lékaře nebo zdravotníka, nevybíráte si, kde chcete pracovat, ale kam vás vláda  vyšle. Je jedno, že je to třeba 1000km od místa, kde máte dům, kde chcete žít.

Vláda svým zaměstnancům v místě pracoviště pak poskytuje ubytování. Státní školství je ucházející. Ti, kteří si to mohou dovolit, posílají děti do soukromých škol. Zdravotní péče je pro všechny zdarma a kdekoliv dostupná.

Lékaři jsou velmi všestranní a bohužel často vyhořelí, není jich dostatek, chybí finanční motivace a také možnosti růstu, obtížně se získává atestace. Ve státních zařízeních, zejména odlehlých klinikách, často chybí léky, trvá velmi dlouho, než se nějaký přístroj, který je například jeden na kraj, opraví. Za nemalé peníze je možné se nechat ošetřit v soukromých nemocnicích, které ale například v Mauně (brána ke Okavango delta) nehledejte.

Sběr citronů…

Potýkala ses někdy s rozdíly v náboženství nebo kulturními rozdíly?

Botswana je velmi věřící zemí. Je tady nesčetně mnoho náboženských směrů. Převážně jsou zde křesťani. Nehledejte však krásné barokní či gotické kostely. Ty jsou velmi strohé a chudé. Někdy je to jen bouda z vlnitého plechu. Mše jsou ale velmi dynamické, hodně se zpívá a kněz velmi hlasitě a barvitě promlouvá ke svým posluchačům. Je to také místo, kde se lidé potkávají. Děti jsou už ve školce vedeny k víře.  A i tady existuje černá magie a lidé na ni věří.

Jaký je tam nejdivnější zvyk?

Řekla bych, že je to vztah k dětem. Nesmí se zúčastnit tradiční části svatby, nesmí jít kondolovat nebo navštívit pozůstalé v dnech příprav pohřbu. Nesmí ani na zahrádky barů a hospod nebo nesmím jít s dítětem do obchodu s alkoholem. Také nesouzním s tím, jak ženy často odkládají své děti svým matkám nebo mají chůvy, aby ony samy se mohly jít bavit s přáteli každý večer.

Přípravy svatební hostiny

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

To jsou jednoznačně pařáty a kuřecí střeva, které si můžete běžně na ulici koupit. Naopak typický je čirok, který se často nechává před tepelnou úpravou zfermentovat a pak hovězí.

 

Máte v plánu tam zůstat?

Prozatím ano. Život v Botswaně je klidnější, není tady takový tlak na výkon, na honbu za penězi. Na druhou stranu děti jsou ochuzeny o kroužky. Na ty nejbližší je to něco přes hodinu cesty. Lidé jsou tady poměrně chudí, ale překvapivě více spokojenější. Subsaharská Afrika má mnohé co nabídnout, ačkoliv to na první pohled nemusí být zřejmé.

Na co jsi nejvíce hrdá?

Že tu drsnou, syrovou Afriku ustávám a člověk si zvykne na vše. Je potřeba být pozitivní.

Co tě baví a naplňuje?

Reportážní fotografie, cestování a moje zahrádka, kde si pěstuji rajčata, okurky, papáju a avokádo a kde nám zrají citrony a mandarinky.

Můžeme se o tom, jak se žije v Botswaně, někde dozvědět více?

Snažím se přispívat svými fotkami do projektu Week of life od Adolfa Ziky a pak na své stránky na facebooku.

https://www.facebook.com/bylucool

Week of Life

Co bys poradila Čechům a Češká, kteří se do stejné země chtějí přistěhovat nebo si našli partnera či parnerku z té země?

Aby byli připraveni na to, jak velmi odlišnou zemí Botswana je. Snažili se pochopit, jak vše funguje. Časem ale paradoxně dospějete k tomu, že věci fungují i tady dost podobně, jen to ze začátku nejde vidět.

Mé tři poklady…

Máš nějaké touhy a sny?

Naším společným přáním je mít vlastní laboratoř a posunout vědeckou stránku o kus dál.

Také bychom jednou chtěli jet na divoko na cesty, půjčit si auto se stanem na střeše a projet Okavango deltu, dívat se na žirafy, antilopy a tu překrásnou přírodu.

Lucko, moc děkuji za rozhovor a přeji celé rodině, ať jste v Botswaně nadále spokojeni a podaří se vám splnit si své sny!