Koloběh života

Letošní zima ubíhá takovou rychlostí, že ji nestačím zadržet. Déšť střídá déšť a sluneční paprsky jsou docela vzácné. Jenže mně to nevadí. Adonis totiž doma topí starou střechou a já si užívám ponurých dnů. Sem tam vysvitne sluníčko a svět je veselejší, ale na Korfu je veselo v každém počasí. Skoro…

Historka s tchýní bouhužel (nebo bohudík) měla očekávaný konec. Téměř devadesátiletá babička odešla v klidu a v pokoji během několika minut, což je vlastně snem mnoha z nás. Tak trošku jsem doufala, že se svých devadesátin dožije, protože je měla slavit na pravoslavné Velikonoce 12. dubna. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, nebýt toho, že se na velikonoční neděli před devadesáti lety také narodila a za celých těch devadesát let (dle jejích slov) se žádné Velikonoce na její narozeniny neslavily. Brala jsem to tak trochu jako znamení, že se těch kulatin určitě dožije. Jenže se zdá, že Pánu Bohu jsou nějaká naše čísla a výpočty a pověry zcela fuk, takže si ji odvolal dřive. Ale přesto všechno se ten den stala jedna zajímavá událost. Její šedesátiletá dcera se totiž vdala. Jen tak, na úřadě, za svého dlouholetého přítele, který jí slibil věčnou lásku a věrnost. Pak přišli domů, uvařili si večeři, babička se zaradovala, protože jí spadl kámen ze srdce, že je dcerka pod čepcem, a pak vydechla naposledy.

Pohřeb byl hned na druhý den. Lidé se o něm dozvěděli celkem bryskně, protože korfská šeptanda je rychlejší než internet. Počasí nemohlo být více pohřebnější. Hromy, blesky a hustý déšť nám dodaly živoucí představu pomíjivosti života. Pravoslavný pop zpíval v pravé poledne tak, jakoby měl za sebou nejméně deset pohřbů nebo deset štamprlek metaxy a jeho „psáltis“, tedy zpěvák doprovázející liturgii, zřejmě improvizoval a jeho falešný zpěv se rozléhal starým kostelíkem spolu vrzajícími lavicemi, na kterých jsme seděli.

Adonis se rozhodl, že rodinný hrob přestěhuje jinam, protože hřbitov vedle letiště je celý podmáčený a on nechce jednoho dne odpočívat v jámě plné vody. Přemlouvám ho, abychom ho přestěhovali na to nejkrásnější místo na Korfu, které vidíte na obrázku. Nejen, že má výhled na moře, ale také je v kopci, takže všechna voda steče dolů. Slíbil, že o tom bude přemýšlet.

Po posledním rozloučení jsme šli na skleničku a něco malého k zakousnutí do naší oblíbené hospůdky nedaleko přístavu. Pořád ještě hřmělo a bouřilo, takže se nikomu nechtělo domů. Zavzpomínali jsme, viděli se s přáteli, se kterými se potkáváme už jen výlučně na svatbách, křtinách či pohřbech a uvědomili si, že jsme (respektiva většina ze společnosti toho dne) už natolik staří, že svatby a křtiny už jsou asi minulostí a v budoucnosti se budeme potkávat už jen na pohřbech.  Vlastně musím přiznat, že tak příjemnou oslavu už jsem dlouho nezažila a pevně doufám, že až z toho světa budu odcházet, uspořádá na moji počest někdo nějaké posezení v podobném duchu. Možná ještě s trochou muziky.

V Řecku se děje spousta věcí. Máme novou vládu a nevíme, co si o ní vlastně máme myslet. Čteme noviny a posloucháme zprávy a z toho jsme ještě zmatenější, než kdybychom se těmto tématům vůbec nevěnovali. Vlastně čím víc se vzděláváme, tím méně toho víme. A tak moje myšlenky těkají sem a tam a já vlastně nejsem schopná nic psát a tvořit. Jen tak pobíhám sem a tam a neumím si uspořádat čas. Chtěla bych dělat všechno najednou, a tak, když vysvitne sluníčko, běžím se koupat (moře má moentálně 13 stupňů), pak běžím domů, chtěla bych psát deset věcí najednou, ale většinou nenapíšu ani jednu. Chtěla bych se víc věnovat muzice, ale nějak mi to nejde. A tak se moje hraní omezuje na zkoušky s filharmonickýcm orchestrem a hraní na piano každý týden v anglikánském kostele.

Děti mi rostou před očima. Ofélie bude za pár dní slavit svoje desáté narozeniny a letos bude poprvé hrát v procesí na svůj malý klarinet. Bude nejmenší z celého souboru, takže dostala takovou miniuniformu, která jí je ale stejně ještě velká.

Janisovi roste knírek a s námi rodiči už se pro jistotu raději ani nebaví. Nedávno jsem zjistila, že mi na facebooku zablokoval jakékoliv své informace, tak abych mu udělala radost, odstranila jsem ho ze svých „přátel“. Viditelně se mu ulevilo, protože mít mámu na facebooku je prostě fakt trapas.

Staří (a bohužel často i mladí) lidé umírají, my zrajeme a naše děti přicházejí do puberty. Koloběh života. Všechno je tak, jak má být a já jsem za to každý den vděčná.