25 let!!

Právě před tolika lety jsme s Andreasem (brala jsem si Andrease a mám doma Adonise ) uzavřeli manželství.

Některé roky byly dost náročné, k tomu všemu tenhle, jak ho nazvala jedna moje čtenářka, „endemický“, typ není zcela uzpůsoben ke společnému soužití. Ale to koneckonců nejsem ani já, takže jsme si našli nějakou klikatou cestičku, po které spolu i nadále kráčíme čím dál tím klidněji a radostněji.

Myslím, že málokterý pár je tak neuvěřitelně odlišný, jako my dva. Když se mě kdosi zeptal, co nás vlastně spojuje, chvíli jsem dumala… jasně, děti, to je klasické pojítko, ale když odejdou z domova, mnohá manželství se rozpadají.

Možná to bude alkohol , já vím, že to zní strašidelně, ale společně vypitá sklenička či několik u nás jednoznačně utužuje vzájemnou komunikaci, společenské vztahy a vyvolává vtipné historky, kterým se srdečně zasmějeme, a jak víme, smích prodlužuje život, takže si to s tou retsinou (pijeme ji se sodou, fakt!!) snad nějak navzájem vykompenzují.

Ač si nějak na kulatiny a výročí moc nepotrpím, už několik týdnů přece jen plánuji, kam bychom mohli v tento den zajít na večeři.

Tuhle jsem přišla s rozzářenýma očima a navrhovala, že bychom mohli jít na střešní terasu jednoho hotelu, kde se zdá, že dobře vaří, a kde je nádherný výhled na město, a dodala, že to zaplatím, protože vím, že můj manžel utrácení v restauracích prostě nesnáší.

„Ani náhodou,“ prohlásila moje starší a rozumnější polovička. „Nebudeme krmit darmožrouty. Jsem ochoten jít maximálně k Buzisovi.“ (poznámka: Buzis je taková lehce zaplivaná gyrosárna se dvěma špinavými stolky na ulici. Ale pravdou je, že je levná a souvlaki jsou tam docela chutné..).

Obrátila jsem oči v sloup. Pak jsem si vyhlédla nějakou italskou restauraci na náměstí, kde ale v srpnu nedělají rezervace. A tak se mě dnes moje Ofélie zeptala, kam půjdeme, a já jen pokrčila rameny. Protože jak nás znám, asi nakonec stejně skončíme na terase s lahví retsiny a tuňákem z plechovky, protože Andreas přijede buď moc pozdě od pacientů a už se mu nebude nikam chtít, nebo v italské budou mít obsazeno a my nebudeme chtít čekat, a k Buzisovi já teda nejdu!

Každopádně ušetřené peníze za pugét, který nedostanu, za šperk, který taky nedostanu, a za večeři, na kterou s největší pravděpodobností nepůjdu, pak pošlu školačkám do Jemenu, protože jejich svačina na celý měsíc činí jen 100 korun českých na osobu.

A to je cena, za kterou si tu pořídíte jeden pita gyros. Neuvěřitelné. Kdybyste i vy chtěli ještě nějakou kačku přidat, budu mít fakt velkou radost. Potřebujeme ještě docela přitlačit, abychom za těch pár dní splnili výzvu a 500 školaček tak mělo svačiny na tři měsíce. Zde je odkaz: https://www.darujme.cz/vyzva/1204413…